Zrcadla

Kolem je tma. Žádný zvuk, pouze hrobové ticho. Necítím žádný závan větru, ale i přesto vím, že jsem nejspíš nahý.

Víčka se pomalu zvedají, a já se rozhlížím kolem. Kruhová místnost a kolem já. Tisíce tváří. Jsou to mé tváře. Upřeně na mě hledí. Marně se snažím v tom výrazu najít to, co hledám. Otázkou je...co vlastně hledám? A na koho to právě hledím?

Zamračím se na tváře a ony na mě. Marně se snažím z těch kamenných výrazů číst. Je to kniha. Kniha plná stránek. Kniha, ve které listuji pozpátku a snažím se dojít k první kapitole. Čím blíž se však blížím začátku, obličeje nabývají ztrápenější a smutnější výraz. Pomalu ji pročítám a snažím se najít klíčové části, které tak razantně změnily běh událostí poslední doby.

Když se konečně dostávám na začátek, tváře kolem mne nabývají zamyšlený výraz. Spěšně knihu obracím zpátky na poslední kapitolu. Pročítám si poslední list následován utrápenými výrazy všude kolem. Chyby, které jsem dělal a které se za mnou vlečou skrz celou tuhle knihu, vyvstávají právě tady. Jsou psány inkoustem a několikrát obtáhnuté. Zamýšlím se nad slovy, které mě pálí do očí jako žhavé uhlí. Zavírám oči a snažím se vzpamatovat. I přes zavřená víčka však cítím žár.

Najednou bolest ustává. Otevírám oči a stránka je pryč. Najednou slyším křupnutí. Rozhlížím se kolem sebe. Mí dvojníci kolem se zmateně rozhlížejí okolo. Podívám se jednomu do očí. Na jeho tváři se objevuje rýha, která praská a rozšiřuje se. Ostatní postavy kolem taktéž pokrývají pavučiny prasklin. Najednou něco cinkne a do místnosti proniká paprsek světla. Na zemi leží malý střep. Zvedám oči a hledím do tváře mému já, jemuž chybí kus obličeje.

Znenadání vše povoluje a zrcadla lemující kolem dokola celou místnost se v jeden moment naráz řítí k zemi. Zakrývám si oči před tříštícím se sklem. Zjišťuji že za zrcadly není stěna, jak jsem dříve předpokládal. Rychle vykračuji bosou nohou ven po střepech zakrývajících podlahu. Nevnímám bolest, jen jdu. Chci být co nejrychleji pryč.





Loučení

Loučím se, opouštím tmu a vítám světlo.
Loučím se a máma zhasíná světlo.
Loučím se s domovem a mámou.
Loučím se se samotou a Ona přichází.
Loučím se s ní a vlak odjíždí.
Loučím se s ní a vlak odjíždí.
Loučím se s ní a vlak odjíždí.
Loučím se s ní a vlak odjíždí.
Loučím se s ní a vlak odjíždí.
Loučím se s ní a vlak odjíždí.
Loučím se s ní a vlak odjíždí.
Loučím se s mým domovem a vítáme společný.
Loučím se s ní a Ona se loučí beze slov.
Loučím se s ní a prázdná lahev dopadá na zem.
Loučím se s lahví a vítám sebe.
Loučím se se samotou a odcházím za ní.
Loučím se s dětmi.
Zavírám oči a děti se loučí se mnou.





Únor

Je noc. Opouštím Její dotek. Nechávám za sebou útulnost domova a teplo krbu. Zavírají se dveře a vše mizí za mými zády. Procházím chodbou a při scházení schodů nasávám do plic cigaretový kouř, držící se roky v zatuchlých vlhkých stěnách. Druhé dveře se za mnou zamykají a já stojím na ulici.

Najednou do mě udeří silný vítr a začne mi do tváře chrstat ledový únorový déšť. Je to nečekaná a náhlá změna. Jako když na vás někdo po ránu mrskne kýbl studené vody. Vykročím. Přecházím silnici a poslouchám v nočním tichu moje kroky odrážející se od stěn domů. V dáli hlasitě do rytmu deště vrzá něco plechového. Značka nebo kovový plot, který nestíhá odolávat dorážejícímu vichru.

Dostávám zvláštní mrazivý pocit. Zastavuji uprostřed chodníku. Rozhlížím se po městě a spoře osvětleném náměstí. Prázdno, déšť a vrzání. Promočený tam stojím a zaposlouchávám se do celé té souhry zvláštních zvuků. Ta prázdná ulice má svoji tíživou a zároveň uklidňující atmosféru. I když promočený stojím uprostřed chodníku úplně sám, mám pocit, jako by mě někdo sledoval.

Zvedám hlavu a pohlížím na oblohu. Odmýšlím si celé panorama města a sleduji ty tisíce hvězd. Ta scenérie mě naplňuje nevídaným klidem.

Otáčím se, ačkoliv nerad, a pokračuji v poslouchání kroků. Odemykám dveře domu a vycházím schody. Opět mě obklopuje teplo a pohodlí domova. Nepřestávám ovšem myslet na tu oblohu a počasí tam venku.





Hlubina

Dotek...
Obepíná tělo ze všech stran.
Každou chvílí svírá pevněji a silněji.

Sevření příjemné, slastné.
Tělo se nebrání.

Vše připomíná dotek matky,
dotek milujících lidí.

Vše se zpomaluje. Místo nebes jen paprsky prodírající se rozhoupanou hladinou.

Za onou vzdalující se bariérou shlížejí známé postavy dolů.
S plynoucím časem ztrácejí na pevných obrysech.

Zima...

Za ledovou stěnou se všechny otáčejí a mizí pryč.

Napůl zmrzlé tělo dopadá na dno a víří prach všude kolem.
Oči se přivírají.

V poslední chvíli jeden z posledních paprsků dopadá na sítnici.
Tělo se znenadání pokouší vzepřít...

Tma kolem mizí....





Cesta tam, ...se podobá té při odchodu.

Náhle opona se zvedá, jako už nesčetněkrát za všechna ta léta.
A i když se představení příliš nemění,
malá hrst diváků vždy zůstává.

Podívaná navenek působivá, galantní.
Je schopna ovlivnit svou uvěřitelností i obecenstvo.
Ale co vlastně ukazuje?

Herce? Loutky? Loutky s duší herce? Nebo vůbec nic?

Lidé žasnou nad něčím, co možná ani neexistuje.
Iluze pečlivě nachystána pro každého z nich.

...
Když opona klesá, doposud rozjaření lidé si uvědomují, že jim něco schází.

Show přece tak skvělá? Občerstvení a lístky zdarma.
Tak co tedy?

Někteří zklamaně odchází, věrní diváci se však nevzdávají.
Snad to, co postrádají, naleznou na příštím představení.

A cesta tam, ... je stejná jako ta při odchodu.




Copyright © 2015- 2017 Jacob Kobela artist and web-design / Philiph Hanslik web programmer. All rights reserved.

„Zamilovat se do sebe - to je románek na celý život.“ Oscar Wilde